Bali - hledání ztraceného ráje
Když se bavíme o Bali, nejčastěji nám na mysl přicházejí oblasti Canggu, Kuta, Ubud. Naše romantické představy osvojené z katalogů a časopisů – o krásných džunglích, rýžových polích a nekonečných plážích - ale zrovna na těchto místech přináší veliká zklamání. Všudypřítomné odpadky, davy turistů a jeden hotel vedle druhého, hluk, nedostatek soukromí, natož poklidného magického ticha přírody, jsou do očí bijící.
S mou poslední cestou jsem však zjistila, že existují jisté části Bali, které katalogům skutečně odpovídají. V mém případě to byl sever. Podnikli jsme tentokrát cestu pryč od všech velkých davů, resortů a možná i relativního komfortu ve smyslu služeb a dostupnosti restaurací, kaváren a všelijakých vychytávek.
Jeli jsme na sever Bali přes světoznámou sopku Batur až do malé rybářské vesnice Bondalem. Mé počáteční obavy z toho, kde se ocitneme, se začaly rozplývat již cestou, když jsme za Baturem začali projíždět autentické vesnice, v nichž nebyly žádné hotely, ani homestaye, ani kavárny. Naopak se zde dostavil ten známý pocit původní autenticity. Chrámy zarostlé džunglí, malé domečky s tradičně vyřezávanými ornamenty. Taková ta krása neznámé a odlišné kultury ve své syrové a jednoduché podobě. Když jsme sjížděli serpentinami dolů k moři, mé nadšení stoupalo. Pak jsme dorazili do našeho ubytování. Taková ta kýčovitá představa o jednoduché nicméně veškerý komfort poskytující vile přímo na pláži mezi kokosovými palmami, kde paní vaří třikrát denně balijské jídlo, kde je možné projít se po pláži a potkat místní rybáře, kde je vidět naprosto čistý horizont bez dopravních lodí a jen s malými rybářskými loďkami v noci.
Pro mě nalezení ztraceného ráje
To, co jsem od Bali očekávala a co jsem tam původně najít nedokázala, to jsem konečně našla na místě, kde už jsem skoro nedoufala. Přes noc nechávám otevřené dveře směrem k moři a ukolébává mě příboj a vlny. Ráno vycházím s východem slunce. Byť nemám hodinky, vstávám a chodím spát podle slunce a pozoruju tisíce motýlů, obrovitánských vážek a ptáčků poletujících přímo nad naším bazénem a zahradou. Po večerech přímo u nás mezi sloupy vily létají malinkatí netopýři, které jsem v životě takhle zblízka neviděla. Všudypřítomní gekoni ani nestojí za zmínku. Jakmile totiž vstoupíte na území Bali, známá podvečerní písnička „gecko.. gecko…“ se stává automatických hudebním doprovodem.
Nejsem vášnivý nadšenec do potápění, ale vím, že tato oblast poskytuje fantastické příležitosti se ho naučit a/nebo si užívat potápěčské slasti. Můžeme zde dále vyjíždět na hledání divokých delfínů. To považuji za jednu z nejkrásnějších aktivit pro děti. Delfíni v delfináriích nebo mořských klecích mi přijdou jako absolutní urážka jakékoli přirozenosti nebo přírody. Mluvím o chvíli, kdy malý člun pomaličku brouzdá v divokých vodách a kapitánka prosí přítomné, aby zazpívali, protože zpěv, obzvlášť pokud je melodický, přivolává delfíní stádo. Myslím, že tohle je zážitek, který stojí za to sobě i svým dětem dopřát.
Moře je klidné, vhodné pro děti, nejsou tady vysoké surfařské vlny, respektive ne všude. Jsou tu krásné černé kamenité pláže. Bohužel i zde najdeme otisk balijských vod ve smyslu odpadků, které připlouvají ve chvíli, kdy se otočí mořské podvodní proudy. Nicméně přesto, když srovnáme kvalitu vody v různých částech ostrova, tato oblast patří jednoznačně ke špičce. Překrásné kousky korálů, různobarevné velikánské lávové i jiné kameny jsou jako stvořené pro sběratele, i když samozřejmě vždy je důležité brát v potaz, že zrovna takovéto suvenýry bychom z Bali odvážet v žádném případě neměli.
I na Bali samozřejmě stále existují zapomenuté nebo málo objevené kousky ztraceného ráje. A byť může být velice zajímavé navštívit i ty dobře známé regiony s veškerou vybaveností a plné atrakcí, ty, které najdeme jako první v cestovatelských příručkách, myslím, že opravdové dobrodružství a taková ta syrová ochutnávka autenticity dané země se nalézá právě v těchto zapomenutých koutech.
