Co jsem se naučila v Indii
Když jsme se rozhodovali, kde si udělat rodinnou základnu v Asii, přiznám se, že Indie (a už vůbec Delhi - Dillí) zdaleka nebylo mojí první volbou. Ano - špína, chaos a chudoba na první dojem byli tak zahlcující, že jsem po dvou týdnech vážně přemýšlela o tom, že se vzdám. Určitě to, že jsem se stěhovali v srpnu, nepomohlo ke snadné aklimatizaci. Jsem ale ráda, že jsem se nevzdala. Zjistila jsem totiž, že až přibližně po měsíci jsem teprve začala vůbec poznávat Delhi - najednou jsem věděla, kde najdu nejkrásnější vintage sárí, kde jsou nejlepší vůně, kvalitní ayurvedska kosmetika, tančírna i meditační centrum.
Indie není “snadná" země jako třeba Thajsko. Například žebrající děti na dálnici mezi auty je něco, na co si asi nikdy nezvyknu. Avšak zároveň je to neuvěřitelně pestrá země, která mi dala mnoho inspirace a v neposlední řadě mi poskytla příležitost jak najít střed hurikánu a nebo jinými slovy řečeno - extázy uprostřed chaosu.
Například - mám ráda podpatky...ale silnice v Indii chození v podpatkách neumožňují...a o to víc je to vlastně větší zábava...
Mám ráda rychlé a efektivní vyřízení nezajímavých, ale nutných věcí (placení účtu, výměna peněz, odeslání dopisu, ...). Díky tomu, že v Delhi mi trvalo 45 minut (bez fronty!!!) poslat jen jeden drobný dopis do Anglie, vymyslela jsem si několik drobných "dynamických" meditací, které mohu aplikovat v jakékoliv situaci - abych se zabavila a zbavila se pocitu, že ztrácím čas.
Indie má totiž své vlastní tempo. A jako vlastně i u všeho ostatního, mám volbu se buď tomuto rytmu přizpůsobit, a potom začít plout s proudem, když najednou věci začínají dávat smysl, a nebo snažit se vnutit vlastní řád "v cizím klášteře", což zpravidla končí jen frustrací. Indie mě hodně naučila přijetí a pokoře - je to tak jak to je, nemá smysl bojovat proti pomalým úředníkům - neurychlím to. Ale mám volbu - mužů se naštvat, a nebo se zasmát. Toto "hippisácké" go-with-the-flow je vlastně neuvěřitelně užitečná pomůcka i ve vyspělých zemích - všude se najdou nepříjemné situace, které nemůžu změnit. Co ale vždy mužů změnit je míra, do které mi to (ne)zkazí náladu.
Co na Indii ale fakt obdivuji je, jak mezi prachem, smogem a hovínky na ulici, ženy v barevných sárí vypadají převážně neuvěřitelně žensky a krásně. Je to kontrast, který obzvlášť na venkově může působit skoro surrealisticky - z absolutní chudoby vychází žena, jejíž kontura je zahalena do poloprůsvitných barevných látek vlajících ve větru... Látky, barvy, textura, plnost barev a nekonečná různorodost indického textilu je potom kontinuálním zdrojem inspirace - třeba i pro kolekci šatů Sweet Sari Delights, které jsem díky svému pobytu v Indii navrhla. A nejen to - největší lekce pro mě byla asi v tom, že i v těch nejtěžších podmínkách je možné naplno a s grácií zářit ženskou ladností - a tady si myslím, že se máme v Evropě ještě co učit. Ženy v Indii často vyvolávají dojem bohyní a to i přesto, že je to země, kde bohužel žena a ženství je v mnoha pohledech těžce zneuctěno.
Často pak dostávám otázku, zda se jako žena v Indii nebojím chodit sama (a už vůbec sama s dítětem)... Samozřejmě v žádném případě nezapomínám na strašné příběhy zneuctění žen, ale zároveň - jako všude, ať už to byl Afghánistán nebo Saúdská Arábie - nic nikdy není tak strašné v reálu jako v televizi... A v Indii jsem se vždy (až na extrémní výjimky) cítila velice bezpečně. A obzvláště s dítětem. Spíš bych řekla, že v zemi, kde ženská role je bohužel stále definována velmi úzce a ženě patří primárně role matky, tak mateřství poskytuje jakousi auru ochrany a přitahuje více úctyplné chování. Toto je samozřejmě jen moje osobní zkušenost.
Jako všude, moje cestovatelské zásady jsou jednoduché - převléci se do místního kroje, odpozorovat místní zvyky chování, začít kopírovat tón a melodii řeči (tak se vždy lépe domluvím) a potom nejen Indie - ale každá země, kde jsem zatím byla, a bylo jich hodně - má tendenci začít otevírat svou náruč.