Indie ve smogovém oparu
Je 5:44 místního času. Sedím v tranzitní hale na letišti v Dillí, tak jako již mnohokrát předtím. Tento postup dobře znám. Za ty roky, co jsem žila v Indii a nalítala přes Dillí do Bhútánu mnoho desítek letů. Těchto asi 200 m2 je mi velmi povědomých. V Indii totiž nemůžete dostat palubní vstupenku dřív než v určitou hodinu. Do té doby musíte sedět v tranzitním prostoru, kde je kiosk s vodou a mufiny, dnes už i pár míst, kde můžete nabít telefon, a toaleta. Tím veškerá vybavenost končí.
První, co dnes po příletu do Dillí zarazí - a zarazí hodně - je smog. Neznám jiné místo, kde je už s prvním nádechem při výstupu z letadla tak zřetelně cítit toxické znečištění ovzduší. Když jsem zde bydlela, a není to tak dávno, bylo samozřejmě známo, že Indie má dost problémů se čistotou vzduchu. Nicméně to nebylo ani zdaleka v tomto stavu. Když jsem se dnes dívala z okénka letadla, bylo špatně vidět na další letadlo. Kolem světel je vidět smog podobný hutné mlze. Já miluji Indii a je mi nesmírně smutno z toho, že tohle město, kde jsem strávila tolik skutečně šťastných a láskyplných překrásných týdnů a měsíců, se pro mě aktuálně stává off limits (tedy se zákazem vstupu). Nemohla bych si odpustit zdravotní dopad spojený s dlouhodobým pobytem zpátky tady v Dillí. Jsem tedy ráda, že jsem zde bydlela tehdy, kdy to ještě bylo možné. Obávám se, že také další kouty planety se pomalu stávají čím dál víc off limits pro lidi, kteří hlídají své zdraví. Jedna věc je číst o tom v novinách. Ale něco úplně jiného je pocítit to na vlastní kůži. Tím spíše na místě, které je mému srdci tak blízké.
Možná jediné další místo, kde to bylo se vzduchem podobné, byl Kábul. O Kábulu se říká, že díky všem toxickým výbuchům tam sice není smog, ale koncentrace chemických látek v ovzduší je velmi zdraví nebezpečná. Tam si pamatuji, že s přistáním byl také první nádech skutečně nezvyklého charakteru. Nicméně v Kábulu jsem tehdy řešila jiné, akutnější záležitosti. Například to, jak projít co nejrychleji do džípu a být co nejméně nápadná, abych z pochopitelných důvodů nebyla nikým vnímána jako cizinka. Tam je ovzduší to poslední, co člověk řeší.
Indie a kontrasty
Indie je země mnoha kontrastů. Obrovské národní parky a toxický vzduch je pouze jednou, byť důležitou a velikou kapitolou. Dále se můžeme bavit o tom, jaké jsou zde absolutně dech beroucí a zarážející rozdíly. Jak rozšířená je brutální chudoba stylem, na který nejsme zvyklí a který z mé zkušenosti nejde potkat ani v Africe, ani v zemích, které jsou objektivně ve velmi trýznivé finanční situaci. Pouze v Indii jsem potkala malé děti běhající mezi auty uprostřed dálnice a snažící se prodat nějaké plastové šmejdy.
To je něco, na co jsem si nikdy nezvykla, ani po těch měsících. Něco, na co jsem se nedokázala dívat. Zavírala jsem oči. Nevím, co je v těchto situacích správné. Koupit si plastový šmejd? V ten moment přiběhne dalších 20 dětí. Nekoupit si? Můžu pomoct jednomu, ale pomůže mu skutečně prodej na dálnici? Nebo tím naopak podpořím aktivitu, která je pro tyto děti natolik nebezpečná, že by to bylo kontraproduktivní? Co je správná odpověď, když je problém natolik velký a brutální?
Ale to není ten kontrast, který mi na Indii připadá nejzajímavější. U nás se často z novin dozvídáme o násilí na ženách, obecně o otázkách postavení žen, síly, moci, práv něco dělat. Ty jsou velmi akutní, aktuální a často velmi brutální. Mě na tom ale fascinuje, jak tento problém v Dillí generuje obrovskou energii, která je taková svěží, čistá a revoluční. Nenazvala bych to kavárna, jako je u nás pražská kavárna. V Dillí mě moc bavilo klima takové bohémské, revolucionářské a nikoli rétorické, ale konající komunity, která zakládá neziskovky, ovlivňuje zákony, chodí na protesty - nesmírně kreativní umělecké formy protestu – skrze malby, tanec, básně. Když jsem chvíli měla tu čest být trochu blíž a součástí těchto kruhů v Dillí, organizovali jsme večery, kde se vyprávěly zakázané básně o nelegálních věcech, ale zároveň se aktivně konalo. Na rozdíl od našeho prostředí, kde problémy jsou taky, ale v takovém tupém a šedivějším měřítku, nejsou tak vidět a nejsou tak provokující. V Dillí, kde ty problémy provokující a viditelné jsou, i ta reakce, i to konání je velmi energické, opravdové, zdravé a motivující. V Evropě je často demotivující zkušenost být součástí nějakého hnutí, které se snaží o jakoukoli politickou nebo společenskou změnu. Ale v Dillí v tom opravdu byl, a věřím, že pořád je, takový ten elán a pocit, že fakt můžeme něco změnit. A to bylo krásné.
Indii miluji. Miluji ji vřele, miluji stále. Jsou tady místa, která se podepsala velmi hluboko na mém příběhu ve všech jeho úrovních. Místa, jako Varanasi, kde jsem prožila jedny z nejdůležitějších dnů ve svém životě. Khadžuráho, kde jsem viděla, cítila, mohla tančit a uctívat témata, prožitky kolem posvátné sexuality. Ladag, který jako velký nekonečný a prázdný. Já tam byla v zimě, v mínus 20°C. Taková meditace každým krokem. Tam nic jiného nezbývá. Místa jako Džajpur nebo Rádžasthán plné barev, krásných paláců, výšivek a architektury.
Indie je bohatá. Je bohatá na všechno. Je bohatá na utrpení, přírodu, znečištění na dědictví, kulturu, řemesla. Stojí za to a těším se, že se sem znovu vrátím. Nicméně byla bych ráda, kdybych se při tom mohla s klidným svědomím z plných plic se nadechnout. A vřele doufám, že to bude brzy.