Když se potká kněžka bohyně s tibetským buddhistou

Přestože neznám přesná čísla, věřím, že Bhútán má snad nejvyšší poměr mnichů na místní obyvatele. Obzvlášť zajímavé jsou mnišky, jelikož na rozdíl od mužů, pro které bývá čas v klášteře zčásti nucenou záležitostí, většina z nich vstupuje do kláštera v pozdějším věku, nejčastěji po dokončení univerzity. Potkávala jsem zde inženýrky a vědkyně, všechny perfektně mluvící plynulou angličtinou (vzdělání v Bhútánu je bilingvní).

Překrásné kláštery, často přístupné jen pěšky, zde hrdě korunují vysoké kopce. Jsou všude. Díky zákonům o stavebnictví nelze nové stavby téměř rozeznat od těch nejstarších – všechny jsou postavené ve stejném tradičním a majestátním stylu. Přitom některé chrámy jsou zde zachovalé ve stále funkčním stavu, až z neuvěřitelného 7. století!

Ale hlavní poklady se skrývají uvnitř. Překrásné sochy Táry, Rinpoche, Pema Limpy, ochránců a démonů, svatých a králů. A hlavně malby, nádherné malby, které pokrývají celý povrch všech stěn. Rozčílené dakini, scény z Buddhova života, příběhů svatých a moje osobní srdcová záležitost – četné malby milujících se párů. Jednoduché a s ornamenty, sedící a stojící, prastaré a novodobé, démonické a slavnostní - všudypřítomná posvátnost spojení mužského a ženského principu. Věřím, že je úplně jedno, zda tyto malby interpretujeme jako grafická znázornění sexuálního aktu či jako čistě abstraktní propojení vnitřních principů. Ve finále, chrámy plné těchto maleb nemohou nezanechat nic jiného, než krásný a příznivý otisk přirozené sexuální lidské podstaty.

Tato vizuální oslava lásky, vášně a intimního splynutí je pro mně osobně balzámem, obzvlášť potom, co si vzpomenu na všudypřítomnou západní pornografii. Reprodukci těchto maleb lze pořídit i domů ve formě Thanek a musím se přiznat, že se nemůžu dočkat, až si pověsím tu svoji .

Když jsem poprvé začala vysvětlovat našemu průvodci “moji” tradici - bohyně, posvátnost sexuality, uctívání sezón dle kola roku - rozsvítily se mu oči. A čím víc jsme si povídali, tím dále narůstal náš vzájemný obdiv vůči tradicím toho druhého, což vyvrcholilo následující den jeho větou “Děkuji. Jsi první, kdo mi ukázal, že naše světy nejsou vůbec daleko od sebe”.

Našli jsme nespočet až neuvěřitelně podobných prvků – od drobností v podobě symbolu vesica piscis v kosmogramu na místních chrámech, po skutečně neuvěřitelnou korespondenci základních principů – důležitosti plynutí s rytmem přírody, významy “náhod”, oslavy měnících se ročních období a posvátné sexuality jako cesty k osvícení. Nejvíce mně zarazila informace o tom, že v některých dobách svého duchovního vývoje se láma musí oženit, jinak se zkrátka dále vyvíjet nemůže. Některé duchovní roviny může poznat jen za pomoci a společně se ženou. Starodávné malby milujících se párů v nejrůznějších podobách a pozicích (včetně sveřepých démonů) jsou překrásným odrazem tohoto jednoduchého principu – většina bohů má svou “consort”, neboli druha/družku.

Čím více zkoumáme naše vzájemné pohledy na svět, tím více odhalujeme, že jsou ve svém základu stejné. A to třeba i ad absurdum, když mi popisuje všechna náboženství jako strany stejné hory – všechna vedou na stejný vrchol, jen každá z jiné strany. A mě se vybavil můj vlastní obraz, malovaný v mých patnácti letech pro výstavu v Národní bance, kde malbou tento princip doslova a do písmene znázorňuji.

Věřím, že všechna náboženství vedou ke stejnému cíli, jedinou překážkou se stává dogma ve smyslu “toto je jediná cesta a všechny ostatní jsou špatné!”. Ale pokud spirituální tradice umožňuje otevřenost mysli ve smyslu možnosti různých cest, tak se lze potkat v úctě a obdivu a nadšeně sdílet své “jiné” a přitom tak stejné tradice.

Co mne obzvlášť zaujalo, je místní koncept pekla. Primárně ne trest a už vůbec ne navždy. Je to jen škola – místo, kde dostáváme lekce, které nám pomáhají překonat vlastní démony. A veškerá zubatá monstra jsou nám k službám – aby vymyslela nejlepší způsoby, jak nám pomoci.

A pokud jsem si mohla myslet, že je to jen shoda náhod, ojedinělý názor průvodce, který se třeba snaží zavděčit se své evropské spolupracovnici, potkala jsem uprostřed překrásného kláštera v horách mnicha správce, Francouze. Asi po hodině živé výměny názorů, sdílení zvyků, rituálů a konceptu v mé skoro mateřštině, jsme společně dospěli ke stejnému závěru – naše tradice jsou si velice podobné. Kněžka bohyně a tibetský mnich stáli vedle sebe před oltářem 21 podob Táry se slzami v očích.