Mount Meru - small steps, light steps

Původní plán byl vylézt na Kilimandžáro. To, že se před ním plánuje ještě aklimatizační výstup na jakýsi Mount Meru, jsem upřímně v pokynech ani nečetla. Pokyny většinou nečtu a možná je to velká chyba, která má občas nečekané následky. Třičtvrtě roku před plánovaným výstupem se bohužel mé zdraví zhoršilo do takového stavu, kdy jsem věděla, že Kilimandžáro absolutně nepřipadá v úvahu. Ale přišla spásná varianta. Mohla bych se vydat „jen“ na Meru. Meru znělo jako něco malého, jednoduchého, příprava, v pohodě. A tak jsem si řekla, že to můžu minimálně zkusit.

Nejsem horal, nejsem horský typ. Zlézat vysoké hory nikdy nebylo mou ambicí. Za největší sportovní a fyzický výkon svého života jsem považovala 2týdenní pěší pochod Saharou. Trasu jsem neřešila a ani jsem nevěděla, co mě čeká. Což bylo asi dobře. Kdybych věděla, co mám před sebou, nikdy bych do toho nešla.

Prvních pár dní jsme stoupali 4-6 hodin nahoru, pokaždé asi 1.000 metrů, aklimatizace, spaní ve spacáku… to bylo celkem v pohodě. Sahara mě na mnohé připravila. Byť jsem málo spala, protože se mi hlavou celou noc honily myšlenky, bylo to docela snesitelné.

Poslední den před velkým výstupem jsme vystoupili na tzv. Malý Meru, 3800 m. Výstup naprosto bez problémů. Bosky jsem po boku Karla vyběhla až nahoru. Ještě jsme žertovali, že by mohl jít bosky i na Kilimandžáro. Když to tak hezky umíme.

Ve snu by mě nenapadlo, jak velký rozdíl bude mezi Malým a Velkým Meru!

Výstup na něj začínal těsně po půlnoci. Říkala jsem si, že dojdu tam, kam dojdu, a až mi tělo dá najevo, že dál nechce, tak se otočím a vrátím se zpátky. Velký Meru je skalnatá hora - sopka a až zpětně jsem se dozvěděla, že, co se terénu týče, je považována za náročnější než Kilimandžáro samotné. Ale výškově je nižší, proto hrozí menší projevy horské nemoci. Lezli jsme doslova po skále. Bez jištění, bez jakékoli garance, že to dobře dopadne. V mnoha bodech jsme skutečně chodili po kraji skalnatých hor. Pod námi hluboký sráz. Nebylo se čeho přichytit. Říkala jsem si, že se jakožto matka dvou malých dětí chovám brutálně nezodpovědně.

Pořád se mi ale zdálo, že za tou další skálou už bude konec, už se cesta zlepší. Že to teď těsně před vrcholem přece nevzdám, protože zpáteční cesta vede po stejných skalách. Kdybych svah viděla přes den, ani by mě to nenapadlo. Každopádně pokračovala jsem dál, i když tak špatně mi v životě nebylo. Nevím, jestli to bylo horskou nemocí nebo mou špatnou krví, nicméně nikdy bych nevěřila, že existuje stav, kdy udělat další krok se stává téměř nemožnou námahou. Kdy to prostě bolí. Kdy to nejde. Kdy se můžu zhluboka nadechovat, a přesto necítím žádný přísun kyslíku.

Poslední dvě hodiny jsem postupovala malými krůčky za neustálého opakování mantry: „Small steps, light steps“. S každou mantrou jsem udělala deseticentimetrový krůček. Jeden, dva, tři… další krůček nahoru. Říkala jsem si, jak zajímavá je to metafora. Malými postupnými kroky lze vyšlapat cokoli. Kdybych v ten moment zvedla oči a podívala se na další zatáčku, vzdala bych to. Věděla jsem, že se můžu koukat pouze na těch nejbližších 10 cm. Svým způsobem mi to připomnělo porod. I tam je lepší nemyslet nikdy na celý proces, ale pouze na další kontrakci s vědomím, že každá další kontrakce přibližuje cíl.

Dodnes nemůžu uvěřit tomu, že jsem to došla. Když se zpětně dívám na fotky Meru, na ty skalnaté, absolutně nepřející hory, na vrchol jako takový, říkám si, že ho snad ani nelze dosáhnout. Upřímně řečeno, moc si z výstupu nepamatuji. Posledních pár hodin mi bylo tak zle, že jsem doslova lezla po všech čtyřech a mé vzpomínky jsou pouhými záblesky. Vybavuji si, že mi scházel dech, že jsem omdlévala, že jsem se po dosažení vrcholu zachumlala do bundy s tím, že tam umřu, že jsem se ptala na helikoptéru. V tomto regionu ale prý žádné nejsou. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že těch šest hodin budu muset jít i zpátky. Po všech těch skalnatých plochách, jen opačným směrem, což je často mnohem náročnější.

Kdybych věděla, co mě čeká, nešla bych tam. Jsem ráda, že jsem to nevěděla. Svým způsobem mi ten náš společný výstup s Karlem připomíná náš vztah. Že je to nemožné. Kdybych se podívala z dobu počatku na vrchol, řekla bych si, že je absolutně nedosažitelný. Byly období, kdy každý další krok byl tak bolavý a tak neuskutečnitelný… Small steps, light steps, small steps, light steps. S každým dalším krůčkem se dá posunout dopředu. Když si vzpomínám na tu noc, připadá mi to nereálné. Svým způsobem je to krásná symbolická ukázka toho, že i toho nejvzdálenějšího, nerealizovatelného a děsivě vypadajícího cíle lze dosáhnout, když se budu soustředit vždy jen na malé krůčky, které k němu vedou. Small steps, light steps, small steps, light steps. Doufám, že se mi tohle moudro podaří aplikovat i v běžném životě. Nesnažit se všeho dosáhnout hned a v maximální míře. Ale nebát se k cíli přibližovat malými krůčky.