Tanzanie - prach a prachy

Severní Tanzanie, region kolem Arushi a Kilimandžáro.

Všudypřítomný prach. Zaprášené je úplně všechno. Už jsem byla na pedikúře, dala jsem si asi 3x vanu, ale moje nohy jsou pořád černé. Prach se zažral tak hluboko pod kůži, že ho nedokážu vyčistit. Prach na oblečení, prach na botách. Skřípe mezi zubama. Když si ráno umyju vlasy, odpoledne jsou špinavé a na dotek nepříjemné jako sláma. Svým způsobem mi to připomíná Indii. Obzvlášť Dillí. Prach na listech, prach na trávě, prach na domech.

Rozdíl je v cenách. V Indii bych se za tanzanské ceny měla jako Maharani, naprosto královsky. Tady mám za 500 dolarů na noc chatku, která je jakžtakž ok. Kdybych si chtěla dopřát něco opravdu krásného, počáteční ceny jsou 20.000 Kč za noc. V tomhle mi připadá Afrika naprosto fascinující. Podmínky na první pohled vypadají dost chudobně, ale ceny za jakékoli alespoň trochu smysluplné služby jsou naprosto astronomické. Když se zamyslím, co bych si za podobné náklady mohla pořídit třeba na Bali, v Thajsku, v Bhútánu nebo v Indii, tak si říkám, že Afrika možná přece jen není pro mě.

Tanzanie je navíc asi jediná země, kde mě nezajímají žádné suvenýry. Kolikrát jsem se procházela mezi regály (pokud to můžeme nazývat regály) s různými potištěnými látkami, náramky a vyřezávanými zvířátky s cenami, za které by neobstáli ani u nás na Pařížské ulici v Praze. Jasně, jde smlouvat. Na 10-20 % původní ceny to začíná být smysluplné. Jenže mne se to nelíbí ani zdarma. Ráda bych si něco vybrala, už jen proto, že obchod údajně podporuje postižené děti. Bylo by fajn si něco koupit právě tady. Ale nenašla jsem nic, co by mě dostatečně zaujalo. Vše mi připadá naprosto neužitečné, ne příliš krasné a bez nápadu. Když nakupuji v Asii, z každého obchodu odcházím s pytlem věcí a říkám si, že už bych fakt měla skončit. Tady nejsem schopná vybrat ani dárek pro nejlepší kamarádku, které něco na památku vozím z každé navštívené země.

Na druhou stranu, tolik volně pobíhajících zvířat jsem neviděla ani v Mosambiku, ani v Jižní Africe. Příroda je tady monumentální. Chápu, že bydlet v 5 hvězdičkovém luxusu na stromech a ráno být přivítána žirafami a slony, může spoustě lidem stát i za ony nehorázné peníze. Pro mě je Afrika zajímavý kraj, ale ne takový, který by mi přirostl k srdci. Konkrétně Tanzanie je ale objektivně jedna z čistších a bezpečnějších a pro cestování jednodušších zemí v tomto regionu. Ale i tak mám mírně znepokojující pocit, že v mnoha situacích riskuji mnohem víc, než bych obvykle byla ochotná. Například řeším bezpečnost v letadle u vnitrostátního letu z Arushi na Zanzibar. Malé Cessny pocházejí pravděpodobně z doby, kdy jsem já ještě nebyla narozena. Tak si říkám, jestli nejsem, jako matka dvou dětí, příliš nezodpovědná. Na druhou stranu pro lidi, kteří rádi létají s opravdovým pocitem dobrodružství a jisté míry nebezpečí, může být právě Tanzanie fantastickým krajem, který jim poskytne to, co na Bali, v Thajsku či na Barmě už dávno není k dispozici.

Z Tanzanie ale taky dovážime pro Ecstatic Travel spoustu krásných suvenýrů. Nejsou však z turistických obchodů. Troufnu si tak říct, že má nechuť k nakupování možná pramení i z toho, že vím, že to, co nabízíme v našem e-shopu, je za prvé levnější, než bych byla schopná tady koupit u nějakého zaprášeného stánku u silnice (což je sice paradoxní, ale je to pravda), a za druhé je to zpravidla mnohem krásnější a pečlivě vybrané a nejsou to pouze tři stále se opakující motivy, které jsou v každém turistickém obchůdku tady.

Arusha letiště

Za zvláštní zmínku stojí vnitrostátní letiště, protože jestli jsem viděla malé, základně vybavené letiště v Bhútánu, tady má letiště další rozměr v tom, jak moc jsou některé věci nekompatibilní a zdají se nekonzistentní. Například je zde stánek s občerstvením ve velikosti a vzhledu boudičky, ale akceptují v něm platbu kartami. Všichni sedí u přistávací dráhy, ale na druhou stranu se prochází několikastupňovou kontrolou bezpečnosti s rentgeny a „pípajícími“ bránami. Čekárna je vybavena plastovými židličkami u zdi. Všude lze vnímat fantastický nádech mixu moderních technologií nasazených do absolutně základní a vlastně velmi příjemný lidský přístup. Docela mi to připomnělo, když jsem létala v dětství a letušky ručně vypisovaly palubní lístky, odškrtávaly seznam pasažérů a pamatovaly si, kdo letí s jejich letem. Stejně tak tady z Arushy na Zanzibar letělo asi pět letů, v průběhu půl hodiny, takže reprezentantka každé letecké společnosti chodila mezi pasažéry, pokládala jim ruku na rameno a řekla: „Vy letíte se mnou, pojďte, půjdeme tímto koridorem.“ A vedle byl reprezentant jiné společnosti: „Jo, vás si pamatuju, vy letíte s námi, dopijte čaj a jdeme.“ A tímhle stylem se odehrávaly všechny výzvy k nástupu, last cally a podobně. Tankování letadla a další procesy bych raději ani nepopisovala. Každopádně byl to zážitek a před odletem jsem si musela dát pivo, abych to nějak zvládla.