Pro mě je Bhútán posvátný

Pamatuji si dobře ten pocit z první návštěvy – v okamžik, kdy letadlo přistávalo na dráze v Paro a já cítila, že tato země je jiná. Se slzami v očích to prožívám znovu – chvění, vibrace, expanzi v srdci – ano, miluji ji. Tato země je velmi odlišná, jaksi posvátná.

Na Bhútánu mě fascinuje mnoho, vlastně všechno. A to jsem procestovala opravdu řadu zajímavých zemí, odlehlých koutů světa a zapadlých krajů. Jenže Bhútán je pro mě vrcholem ráje na Zemi, posvátnou pohádkou, místem, kde cítím každý svůj krok jako požehnání.

Bhútán – žádné billboardy, jen všudypřítomné fotky královského páru, který bydlí ve skromné a malé dvoupatrové rezidenci u hlavního paláce. Bývalý král, asi nejuctívanější z celé dynastie, bydlí dokonce jen v jednoduché chatce v horách, daleko od “velkých” měst. Jezdí normálním autem, které lze, i s drobnou eskortou v podobě jednoho džípu s ochrankou, běžně potkat. Samozřejmě se mu v případě střetu dává přednost.

Místní stále nosí tradiční barevné a velmi pohodlné kroje a se zvědavostí se vyptávají na život mimo Bhútán (avšak bez náznaku touhy po podobném životě).

HDS – aneb proč v Thimphu celou noc vyjí psi

Fenomén hrubého domácího štěstí (HDS - Gross National Happiness) je ve světě již dobře znám, avšak jak se projevuje v praxi? Koncept jako takový je neuvěřitelně pokrokový a měří spoustu indikátorů, které sahají až na dno podstaty štěstí v lidském životě.

Avšak to, co mě zaráží nejvíc, sahá mnohem dále. HDS se v Bhútánu vztahuje nejen na lidi, ale také na stromy a zvířata. Když se staví nová cesta, dlouho se řeší, jak ovlivní místní zvířectvo a pokud se ve finále postaví, za každý pokácený strom se vysadí několik nových. Ze stejného důvodu – neuškodit přirozenému životu zvířat – je zde nejvyšší nezdolaná hora světa. Tato hora je domovem pro tak velký počet tygrů a dalších zvířat, že jen kvůli horolezcům se jejich HDS nebude riskovat.

Stejně tak je zde mnoho dobře krmených ale nikomu nepatřících psů. Přes den spí a v noci vyjí. Ne, že by je nešlo někam “uklidit”, ale vláda se definitivně rozhodla, že psi mají stejné právo na HDS jako lidé. Tedy nelze je odklidit pouze kvůli dobrému spánku (obzvláště turistů). Doporučení znělo – ať si turisté pořídí špunty do uší!

Během jakékoliv stavby v Bhútánu dělníci kontinuálně zpívají mantry Táry – aby prosili o odpuštění za všechen hmyz, který stavebními postupy nechtěně zabijí. Každý dům má pak v sobě přímo miliony manter. A to může být neoficiálním vysvětlením skutečnosti, že během zemětřesení v roce 2011, které mělo přes 7 stupňů Richterovy stupnice, nebyly v Bhútánu zaznamenány žádné oběti a počet silně poškozených domů byl neuvěřitelně malý. Místní věří, že právě tyto modlitby ve zdech stavby udržely pohromadě.

Turismus a omezení

Dialog se stráží (která je u každého vchodu k památkám):
“Kde máte průvodce?” – Nemám.
“Vy tady pracujete?” – Zatím ne.
“Co tady děláte?” – Chci se jít pomodlit do chrámu
“Jste sama?” – Ano
Delší pauza… Zmatek. Nezapadám do škatulek.
“Ale jste přece s někým?” – To ano, ale on nemá čas se mnou chodit do chrámu.
“Ale je místní?” – Ano, jistě.
“Tak jděte” - Kadingchela (děkuji).

Vždy jsem prošla. Sama. I na mnoho míst, kam jsem se teoreticky bez doprovodu dostat neměla. Možná moje přirozená schopnost chodit s pocitem že “smím”, mi žehnala štěstím. Možná můj drahý místní oděv, správně zavázaný, včetně všech nutných ceremoniálních doplňků, mi cestu jistil. Faktem je, že turismus je zde celkem přísně kontrolován. Když jsem chtěla jet do ženského kláštera do vedlejšího města, zjistila jsem, že nemám k průjezdu povolení. Při cestách se skupinou se všechny tyto detaily plánují dopředu a potom “nejsou vidět”. Ale když jsem pak po několik dní cestovala sama – najednou byly cítit, a to dost!

Na druhou stranu, výsledek ve formě čistého prostředí, zachovalých tradic a úctyplného chování turistů (i když občas vynuceně) určitě stojí za to. Pro mě je to první a zatím jediné místo, kde se skutečně cítím jako doma a to i přesto, že přísná pravidla vztahující se na turismus jasně připomínají, že tu cizinci doma nejsou a ani nikdy nebudou.

Bhútánské ticho

Když je ticho, slyším sama sebe. Je zde ticho, minimální hluk, překrásné hory v pozadí. A možná nejčistší vzduch na světě (díky horám a vládou “posedlou” ekologií). Jak často se však ticha bojíme? Co “riskujeme” uslyšet uvnitř nás? Smutek? Vztek? Nebo se jen jednoduše bojíme samoty? Když “slyším ticho”, slyším sama sebe. Hlas svého těla, své intuice, šepot předkyň ve svých kostech. V Bhútánu je ticho dokonalé. Je tak ohromující, až je hlučné.

Doporučujeme také články Když se potká kněžka bohyně s tibetským buddhistou a Gender dimenze a uctívání penisu.