Proč pořád miluji Bhútán

Láska která mně provází od vysoké školy a nikdy nepustí...

Snažím se stanovit přesný počet mých cest do Bhútánu a momentálně se pohybuji někde mezi 12 a 15. Ať tak, nebo tak, již 12. rokem pravidelně jezdím do tohoto nádherného malého himalájského království schovaného mezi Indií a Čínou. Zrovna dnes v letadle čtu knihu o tom, jak někdejší Sikkim přestal být nezávislým královstvím a stal se součástí Indie. Čím dál víc obdivuji Bhútán i z tohoto historického pohledu - za diplomacii, trpělivost a chytrost tehdejší vlády, která během 20. století a všech nelehkých událostí dokázala vyváznout nejen s nezávislostí, ale dnes i s určitým fascinujícím mystickým statusem jakéhosi posledního místa Shangri La, neboli himalájského pokladu, který představuje ty nejtajemnější mysteria tibetského budhismu.

Kdysi, před mnoha lety jsem psala článek o tom, že pokaždé, když přistávám na letišti v Paro, pláču. Samozřejmě radost.

Mimochodem přistávání samo o sobě stojí za zmínku, protože poslední otočku, a to téměř o 180°, vykonává letadlo těsně nad runwayí, je to zážitek.

Při přistání pláču však ne strachem z šíleného manévru, naopak, ať už Bhutanské nebo Dračí aerolinie (Druk air) považuji za nebezpečnější na světě.

Pláču pocitem nepřekonatelného štěstí a zahlcení toho, že pro mě toto je to „ono“, zaslíbena země.

To je totiž místo, kde mám pocit, že už nic nemusím. Když vystoupím z letadla, podívám se kolem a vidím majestátní hory, překrásný Paro dzong, nad ním muzeum, cítím a vím, že toto je dokonalý okamžik.

Když se nadechnu toho čerstvého himalájského vzduchu, který voní po květech a stromech díky mnohaleté politice, která přísně střeží svoji čistou ekologii, cítím s ničím nesrovnatelný pocit toho, že toto je vrchol. A to doslova. Nejen co se týká převýšení, ale doslova vrchol světa. Alespoň pro mě. Když jsem tady, už nemusím nikam spěchat. Nic nemusím dělat. Dosáhla jsem absolutního maxima. Teď si můžu sednout a jen si užívat toho, že jsem tady. On top of the world. Nejlepší s čajem z citronové trávy. Kdy pozoruji jak se pomalu zvedá ranní mlha.

Bhútán a změny moderní doby

Bhútán se mění jako každá země, a ne každá změna je k lepšímu. Tentokrát jsem měla možnost navštívit Bhútán ve velké skupině 45 lidí z vedení různých spolků Přátel Bhútánu v Evropě, které poskytují asistenci při propojování na úrovních kulturní, akademické a ekonomické mezi Bhútánem a jejich zeměmi. Ty starší spolky (například anglický, francouzský, německý nebo švýcarský) poskytují úžasnou příležitost poznat, jaké to tady bylo před 30-40 lety. Jejich zakladatelé jsou totiž již ve velmi požehnaném věku a pamatují si Bhútán, kdy byla ještě sotva zavedena elektřina, neexistovala možnost rychlé komunikace s vnějším světem ani jednoduchá přeprava po silnicích. Skrze jejich oči je o to zřetelněji cítit, jak moc je ta změna rychlá a radikální. Nicméně i já za svá léta návštěv můžu ledacos srovnávat.

Hlavní město Thimbú se rozrůstá neuvěřitelnou rychlostí do "obřích" (na místní poměry) rozměrů a začíná mít mnoho nedostatků rychle se rozvíjejících chudších metropolí, které dobře známe. Vzduch tady není tak čistý, kromě nejluxusnější čtvrti Upper Motithang. Nebudu předstírat, že je Bhútán jakási pohádka, kterou neustále vidím přes růžové brýle. Jako asi každý cizinec, který chytil tzv. Bhutan Bug, tedy při první či druhé návštěvě Bhútánu se do něj do smrti zamiloval, jsem si i já prošla jsem i bolestivým vystřízlivěním. Většina zamilovaných cizinců se totiž pokusili, celkem logicky, v Bhútánu něco začít dělat. Rozvíjet charitativní projekty nebo dokonce i nějaký business a nesmírně tvrdě naráží na byrokracii, neefektivitu, nepřející podmínky, na to, jak moc zde cizinci přece jen nejsou primárně vítáni v jiné roli než jako turisti. A velká část z nich se v této fázi svého projektu a třeba i své lásky vzdala.

A pak jsou ti, kteří samozřejmě prošli fází obrovského rozčarování, ale potom se kruh uzavřel a oni se rozhodli, že i přes tu byrokracii a korupci, přes všechny problémy, které najdeme ve všech zemích na světě, a ani Bhútán není výjimkou, jsou stále ochotni se soustředit na to krásné, co je přilákalo na začátku.

Neuvěřitelně krásná a čistá příroda, fenomenální architektura, kulturní dědictví, řemesla, textil, lidská otevřenost a většinou lidí poctivě a denně žitý budhismus.

Touhle cestou jsem prošla i já a pár let jsem prožívala i obrovskou frustraci, smutek a kombinaci jakéhosi naštvání a pocitu toho, že je to nesmírně nefér, než jsem nakonec pochopila, že krása toho, co zažívám, je mnohem větší než nějaké administrativní překážky. A že když se na to podívám s nadhledem, naopak můžu být nesmírně vděčná, že jsem v mnoha bodech vlastně dokázala téměř nemožné. Respektive Bhútán mě přivítal natolik, jak jen to bylo možné.

Moje cesta

I dnes, když přistávám, pláču pořád. Mám několik různých projektů, ve kterých hraji různé role a jsem hrdou zakladatelkou oficiálního spolku Přátel Bhútánu pro Českou republiku pod patronátem Ministerstva zahraničí Bhútánu. Podporuji rekonstrukci nejstaršího ženského kláštera, ráda experimentuji se šitím, s navrhováním šatů a doplňků z přenádherných tradičních ručně tkaných bhútánských látek, respektive ženského kroje, který je ve tvaru obdélníku a jmenuje se kira. A zároveň při každé návštěvě trávím mnoho hodin, obzvlášť novoluní a úplňky, v chrámech při modlitbách.

Podařilo se mi podívat na mnoho míst, kam je běžně cizincům vstup zakázán, a to díky pozvání lámy, shodě náhod nebo nějakému nepochopitelnému požehnání. Jsem nesmírně vděčná, že je můj život spleten s touto zemí, a velmi doufám, že mě čeká ještě mnoho dekád pravidelných návštěv (klidně i delších), mnoho dalších projektů a hlavně, že i za dalších 12 let, za dalších 20 let, vždy při přistání v Paro budu cítit stejný nepřekonatelný pocit zahlcujícího štěstí.

Lilia K.