Dlouhá cesta za vzpomínkou

Vyprávěli jsme si o něm vždy po večerech – o čarovném místě, kde pramení vzpomínky na štěstí a blahobyt. Odmalička jsem věděla, že "nejsme Rusové", ale že stejně jako mnoho dalších rodin kolem nás pocházíme z daleké země s názvem Tatarstán.

Historie mojí rodiny

V dětství mě vychovávaly převážně babička s prababičkou. A právě ona, prababička Luisa, musela ve svých 16 letech nastoupit do transportu (do železničních vagónů původně určených pro přepravu stavebního materiálu) společně se svými třemi sestrami, rodiči, tetou, strýcem a všemi, koho milovala. Vlak je odvezl dlouhých 2.000 km nesnesitelným horkem až do stepi na hranici s Kazachstánem. Tam dostali za úkol stavět v rámci nucených prací "zázrak komunismu" - největší továrnu na ocel.

Nejmladší sestra zemřela už v průběhu cesty. Ta nejstarší o něco později. Další se narodila v táboře a žila jen velmi krátce. Moje prababička Luisa přežila hlavně díky bystré mysli svého otce, který využil toho, že byla o něco starší než menší sestřičky, a zapsal ji do vězeňských papírů jako jejich chůvu – služku. Díky tomu její průkaz jako jediný nenesl razítko "nepřítel státu" a dával jí tak úplně jiné možnosti. U nás v rodině se traduje, že již tehdy uměla plynule mluvit pěti jazyky. Velmi brzy se naučila i rusky, byť byla původně právě díky neznalosti ruského jazyka klasifikována jako "negramotná", a to nehledě na to, že bezchybně psala zejména latinsky a arabsky. Její deníky psané v různých jazycích máme uchované dodnes. Až ruština jí otevřela dveře. Po několika letech se obdivuhodným výkonem dopracovala k možnosti tábor opustit. Jako Tatarku ji čekalo celoživotní stigma a nelidská pracovní zátěž, aby vůbec přežila druhou světovou válku a nakrmila sebe i svou malinkou dcerku (moji babičku). Ale důležité bylo, že již nemusela zůstávat v pracovním táboře. Zbytek rodiny se dočkal rehabilitace až v 70. letech. Její otec už se jich nedožil.

Celou tuto dobu si rodina vyprávěla příběhy… Potichu, po večeři, šeptem, aby je neslyšeli děti (a pak nedej bože něco neřekly ve škole…). Příběhy o šťastném a bohatém životě "tam" - u Kazaně. O rodinné usedlosti uprostřed zlatých polí s pšenicí. Tam, kde prababička jezdila březovou alejí kočárem do nejbližšího města, aby navštěvovala dívčí gymnázium (odtud její jazykové schopnosti). Tam, kde byly pohřbeny generace šťastných předků. Tam, kde se po staletí rodily děti pod stejnou střechou.

Z mého dětství

Máma vyprávěla o své první návštěvě těsně po ukončení studií na univerzitě. Setkala se s potomky lidí, kteří kdysi pracovali pro naši rodinu. Ti jí děkovali za to, jak spravedliví a pracovití byli její předkové a jak dobře se "tehdy" žilo.

Babička své vzpomínky sepsala před smrtí do knihy "Čerpám síly z dětství". Já si pamatuji ještě prababičku, která občas potichu vzpomínala na "ten život tehdy“. Byla to taková naše rodinná mytologie. Příběhy o "tom" magickém místě plném štěstí a radosti. Prababiččin pokoj byl fakticky velmi skromný, ale uměla nepatrnými detaily vytvořit takovou atmosféru, že jsme tam jako děti chodily jen opatrně a potichu a cítily se jako na zámku. Zdi byly zdobené koberci jako v pohádce. Polštáře skládala do pyramidy a zakrývala je krajkovým průhledným šátkem. V její skříni byly poklady, kterých se nesmělo dotýkat (včetně krásných rubínových náušnic, které se jí podařilo v pracovním táboře zázrakem schovat). V jejím pokoji byl cítit nádech "tamtoho života“… Není překvapující, že jsem nejraději usínala právě u ní v posteli.

Celý život jsem toužila jet "tam". Název se mi zaryl do paměti jako modlitba odmalička. Možná právě proto, že jsem si to tolik přála, jsem cestu tak dlouho odkládala… Možná jsem čekala na to, až budu mít vlastní dceru. Babička i prababička si moc přály právě holčičku. S dcerou, která hrdě nese dál moje příjmení po mámě a po babičce, jsme se vyrazily podívat k našim rodinným kořenům, do místa, kde se zrodila "mytologie" našeho rodu.

Cesta domů

Dlouhá cesta z Kazaně nebyla snadná a končila neprůjezdnou silnicí. Zastavili jsme tedy 4 km od cíle a v nejbližší vesnici se ptali místních na cestu. Dozvěděli jsme se, že usedlost už neexistuje. Ani vesnice neexistuje. Domy stojí, ale nejsou tam lidé. Je kompletně vylidněná. Ale stará silnice pořád vede březovou alejí a s boží pomocí máme naději, že se nám podaří tam dojet.

Kouzelný okamžik nastal, když mladší paní zavolala tatarsky někoho z vedlejšího domu. Vyšla starší žena s barevným šátkem zavázaným kolem hlavy tak, jak si ho vázala moje prababička, a pozdravila nás "Iamesys!" Z paměti se mi začala sama vynořovat slovíčka z dětství. Tatarsky jsem tehdy rozuměla celkem dobře. Možná ten šátek, možná to slovo, které jsem naposledy slyšela v 8 letech, možná její dotaz na jména, protože byla sama původem ze stejné vesnice a existovala naděje, že si třeba bude někoho pamatovat... Zhroutila jsem se s tichým pláčem rovnou na silnici. Možná to bylo jen vyčerpání z dlouhé cesty. Ten den jsem plakala ještě mnohokrát. Poslední 4 km přes pole jsme jeli velmi pomalu a opatrně a s každým dalším hrbolem mi víc a víc bušilo srdce. Stará březová alej... Prababička prý jezdila kočárem do gymnázia březovou alejí. Že by?

V dálce se objevily první střechy. Museli jsme se zastavit. Dál už opravdu nebylo možné projet. Poslední úsek jsem šla pěšky, pomalu a se slzami v očích. Říkalo se, že před nuceným odjezdem prapradědeček veškeré rodinné šperky a další cennosti zakopal hluboko pod základy domu. Věřil, že se vrátí. Udělala to tak většina rodin. Všichni věřili, že se jednou vrátí a navážou na život tak, jak ho znali. Nevrátil se nikdo.

Najednou zaslechnu mužské hlasy a podivné pískání. Nejsme tu sami... Ve vylidněné vesnici? Co by tady kdo dělal? A proč? Opatrně se přiblížím a slušně pozdravím. Hned mi to dojde. Jde o hledače pokladů! Se spoustu vybavení! Nejsou to žádní amatéři... "Našli jste něco?" ptám se. Prý našli. Zvláště v této vesnici. Povídali mi, že sem v roce 2003 helikoptérou přiletěl profi team německých pátračů a ti objevili nález opravdu výjimečné hodnoty. Tak asi byl ten rodinný příběh přeci jen pravdivý. Popřeji jim hodně štěstí a kráčím dál.

Jdu k jedinému domu, kam se lze přiblížit. Zbytek je nepřístupný hustou "džunglí". Později se dozvídám, že v tomto domě do roku 2006 žilo pár starců, kteří odmítli opustit místo, kde se narodili, a skutečně zde dožili v absolutní samotě. Vím, že byl náš dům zbourán, jako příliš velká buržoazní provokace. Přesto procházím kolem zarostlých budov a přemýšlím, jak se tam asi lidem bydlelo. Všude kolem nekonečná pole zlaté pšenice. Vysoké stromy. Tento výhled zřejmě viděla moje prababička a její sestřičky, když byl život ještě bezpečný a krásný. Jako kdybych tady cítila její přítomnost... Nádherně zpívala. Koneckonců i tátu babičky potkala díky opernímu duetu. Zdá se mi, že slyším její píseň kdesi daleko v polích. Je to hodně silné... Došla mi slova.

Procházím kolem těch domů, stromů, obilí a mám pocit, jako kdybych sbírala částečky sama sebe. Skládám z nich takové vnitřní puzzle. Cítím veliký smutek za všechno, co se stalo, za vše, co ztratili, čím museli projít. Cítím vděčnost za krásu, kterou vidím. Krev, která koluje v mých žilách pochází z nádherného pramene.

Slunce zapadá a my musíme jet pryč. V posledních paprscích vykonávám v přítomnosti Isabelky a Karla malý rituál k uctění předků a prosím o jejich požehnaní. Na konci všichni tři cítíme jakousi zvláštní přítomnost a velikou radost. Vnímám, že se za nás naše předkyně radují. Běžím zpátky k autu, jako by mi narostla křídla. Cítím se lehká, čistá, plná. Poslední záblesky světla se s námi loučí překrásnými odlesky. Celá krajina je pohádková.

Cesta zpět je dlouhá, ale já cítím jediné – štěstí. Věřím, že najít a uctít vlastní kořeny prostě stojí za to. Je to jeden z nejdůležitějších důvodů proč cestovat. Úžasný podnět pro Ecstatic Travel!